na Blog.cz

"Tak, tohle je pan Kaulitz, přítel té ženy, které jste svědkem nehody," oznámila mi blonďatá policistka. Před dveřmi stál vyšší chlapec v mém věku, měl delší černé vlasy a na rukou držel dítě. Byl to krásný pohled, vypadalo to, že je dobrý otec, od pohledu byl milý. Usmál jsem se, když se ta malá na mě zaculila, pohled černovlasého chlapce padl také na mě. Kousnul jsem se do rtu.

"Dobrý den," pozdravil a usmál se. Pozdrav jsem i s úsměvem rád opětoval.

Ahoj, zlatíčka ;D

Napadlo mě, že mě poslední dobou začalo až moc bavit dělat obrázky k povídkám :) Tak kdyby jste někdy měli zájem, tak mi napište do komentl, nebo na mail, FB, icQko a tak dále ;D

Sch*

Mám tady pro vás povídku, se speciálním věnováním… Je to jen a jen pro jednu osobu, které chci poděkovat za úžasný výlet (úchylee ;D ) a vlastně úplně za všechno (: Auííí, tudíž… Tato povídka je věnovaná pro SISU… Zlatko, myslím, že k tomu nemusím nic dodávat, pže ty víš ;)* (:* Sch-Rei

Dredatý mladý chlapec se procházel půlnocí hřbitovem. Svíčky u pomníků spolu s měsíčním světlem mu zářily na cestu. Chodíval sem pravidelně za svými rodiči, kterým pád letadla vzal život. Tom je miloval, jeho čokoládové oči pro ně každý den plakaly. Byli vše, co měl, a teď... Jsou pryč v nenávratnu, a on zůstal sám. Jediné, co mu po nich zbylo, byl stříbrný medailon zdobený fialovými kamínky. Dědil se v jejich rodině po generace, a nyní bylo na Tomovi jej hlídat. Věděl, že bude jednou čas, a medailon přijde vhod, ať už jemu nebo komukoliv jinému, jak vždycky říkal jeho otec. Už asi půl hodiny chodil po celém hřbitově, jako obvykle chce zůstat do půlnoci a jen tak přemýšlet. Pak se rozloučí s rodiči, a půjde domů.

"Pane Kaulitzi. Uvědomujete si, že se znalostmi jaké máte vy, u maturity jen těžko uspějete?" řekl s úsměškem v hlase černovláskovi profesor na angličtinu. Bill opět dostal nedostatečnou…

"Nemůžu za to." Zaprotestoval černovlásek a papír otočil raději na druhou stranu, která byla prázdná. Nemusel potupně koukat na to, jak je v rohu napsáno 'nedostatečně'.

"Ne? A kdo za to tedy může? Já snad?" odfrkl si starý profesor a posunul si výš brýle, které měl na nose. Rozdával testy dál

"Neřekl jsem, že za to někdo může. Já to jenom prostě nechápu." Zakňučel Bill a složil si hlavu do dlaní. Ruce zapřel o lokty do lavice.

"Vy to ale nechápete od začátku. Nepočítejte s tím, že vám u maturity z angličtiny pomůžou tatínkovy peníze." Zvýšil starší mužík nepatrně hlas. Věděl, jak to chodí v Billově případě. Nebyl moc nadaný žák. Na výběrové škole, ho držely jen otcovy peníze. Neplatilo to ale v jeho případě. Nikdy si nevzal žádný úplatek. Všechny hodnotil spravedlivě…

Bill zakňučel a svezl se na židli níž. Opravdu nebylo příjemné, když po něm všichni koukali s posměškem na tváři. Jediný, kdo s černovláskem soucítil byl Andreas. Bill ani Tom nevěděli, jakým je mezi nimi vztah. Bylo jim jen jasné, že to není jen obyčejné přátelství. To co dělali, rozhodně nedělali kamarádi… Ani ti nejlepší.

Tom

Chvěji se pod ním. Chvilkami se párkrát trošku prohnu v zádech, nebo mi boky cuknou do přírazu. Nechám se od něj líbat, a sám se do toho zapojuji. Laskám mu rty s největší něžností a vášní. Při jeho slovech se usměji a jazykem mu přejedu po patře.
"To mi říká ten pravý," zašeptám a usměji se.

Andy

Posmutněle vydechnu. Nechci aby Tom měl někoho jiného. Vždycky jsem byl jediný s kým Tom spal, jediný koho Tom líbal, jediný koho miloval. Nechci aby se do toho přivtěřil někdo jiný. Ne, tohle.. Nemělo se to stát, nevěřím tomu. Skousnu si ret. Nesnáším ho! N-e-s-n-á-š-í-m-! Bouchnu pěstí do zdi.

Bill

Libí se mi jeho polibky, jeho doteky. Je první kdo se mě kdekoliv dotýká a kdo líbá mě rty. Nestydím se před ním. Všechny zábrany jsem odhodil a užívám si to.
Leknu se rány. Odtrhnu se poplašeně od Tomových rtů. Zmerčím Andyho. Chtěl jsem sice, aby nás viděl. Skousnu si nejistě ret a koukám na něj.

"Bille!" zaloncoval Gordon se spícím černovláskem, který sebou hned trhnul a rychle otevřel oči.

"C-co?" zamrkal poplašně.

"Už jsme u penzionu," usmál se Gordon a otčil se směrem k penzionu. Pousmál se a přiběhl k Bett aby jí pomohl s kufry. Bill si povzdechnul a vylezl z auta. Zabouchnul dveře a rozhlídnul se okolo. Byl to takový menší oranžovo bílí penzion. Nakrčil obočí a vykročil směrem k němu. Jeho pohled probodával zem. Najednou měl tak zvláštní pocit, klepali se mu nohy, ale ne zimou. Šel po posněženém chodníčku až ke dveřím, před kterými si odupal boty, vešel dovnitř. Bylo tam příjemné teplo. Stěny byly sladěné i s nábitkem do světle zelené a bílé. Bylo to tam pěkné, všimnul si, že Bett, Gordon a Bonnie jsou u recepce. Poškrábal se na hlavě a přišel za nimi.

"P-rosím?" nechápavě vypadlo z Toma.

"J-jak… Jak to myslíte, že už ho… Co?"

"Slyšel jste. O Billa už nemusíte mít starosti, je v dobrých rukách. Terapie, kterou jsme mu nasadily, mu pomůže." Muž v křesle se ušklíbl, a začal psát něco do papírů. Tom nehybně stál, a pokoušel se rozdýchat ty slova.

"J-jakou terapii jste mu nasadily?" zašeptal, a nasucho polknul obávajíc se nejhoršího.

"Budeme ho léčit v osmém patře," odpověděl.

"P-… Poslední patro," zašeptal Tom spíš pro sebe.

"Ano," vydechl bez zájmu blonďák v křesle a dál se věnoval papírům.

"Nemůžete! Chápete, že ho to zabije?" vyjekl Tom téměř hystericky. Muž se jen ušklíbnul a zakroutil nad tím hlavou.

"Tome, uvědomte si, že je to pro něj nejlepší cesta. Napadl dnes jednoho z ošetřovatelů, a zakousnul se mu do ruky. Má hodně hlubokou ránu, nechtěl ho pustit. Nemůžeme ryskovat, že se tohle bude opakovat."

"Proto mu radši vymyjete mozek nějakýma lékama, a zavřete do klece, jako nějaké zvíře?" křikl Tom. Mísil se v něm vztek. Hodně velký vztek, ale i strach.

"Je to nejlepší cesta."

Bill před sebou tlačil košík. Koukal do regálů a střídavě na papírek. Konečně bydlel sám. Postavil se na vlastní nohy. Jediný problém byl vtom, že si nikdy neuměl sám pořádně nakoupit. Většinou kupoval zbytečnosti, které pak k ničemu stejně nevyužil… Rozhodl se, že teď to udělá pořádně. Napsal si na papírek nákup všeho, o čem se domníval,že to bude potřebovat. Vše mu zatím vycházelo podle plánu. Spokojeně se usmíval. Najednou bylo vše jednoduché, když věděl, co má koupit. Nedával do nákupního košíku vše, co mu přišlo pod ruku…

Došel až do oddělení,
kde byly potraviny v plechovkách. Podíval se na svůj obsáhlý seznam nákupu a proběhnul ho rychle očima. Chtěl vědět, jestli má něco koupit i tady… Vyčetl, že má koupit kukuřici, hrášek a takovéhle nechutné, ale přesto nezbytné věci. Sám pro sebe se usmál a roztlačil košík k pyramidě, na které byl vyskládán hrášek. Přemýšlel, odkaď bude nejlepší plechovku vzít.

Když se už po jedné plechovce natahoval, vyřítil se z neznáma mladý chlapec na kolečkových bruslích. Tom byl tady na brigádě a měl na starost tuto část supermarketu. Měl se starat o to, aby byli zákazníci spokojení a neměli žádný důvod si stěžovat na obsluhu. Dnes si vzal na nohy poprvé kolečkové brusle. Měl je dovolené, protože se potřeboval co nejrychleji pohybovat z místa na místo. Dredatý chlapec si myslel, že je potřebovat nebude. Prvních pár dní to zvládal když chodil jen tak pěšky. Zjistil ale, že se nepohybuje tak rychle jakoby měl. Rozhodl se, že najde ve sklepu své staré brusle a zkusí to s nimi. Nestál na nich již delší dobu, ale neodradilo ho to. Myslel si, že jízda na inlinech se nezapomíná. Kdyby jen tušil co se stane, určitě by raději stále chodil jen po svých…

Tom

Trošku váhavě mu položím ruce na boky. Skousnu si ret.

Bill

Když vidím, že se jaksi k žádné akci nemá, převezmu vše do svých rukou. Vpiju se mu do rtů a líbám ho.

Tom

Zamrkám. Po chvilce zavřu oči, a malinko spolupracuji. Rukou mu vjedu pod tričko a druhou přemístím na jeho zadeček.

Bill

Tiše zasténám. Jeho doteky, mi jsou maximálně příjemné... Akorát mě štve, že mi není dobře. Točí se mi hlava a celé tělo se mi chvěje. Nevím čím to je... Stáhnu Tomovi rychle tričko a políbím ho na krk.

Tom

Trošku přivřu oči a nahlas vydechnu. Začnu mu jezdit rukou pod tričkem všude možně po těle. Stáhnu mu ho. Skousnu si ret, a druhou rukou mu zajedu pod kalhoty na zadeček, a trošku stisknu.

"Tomi," zasmál se černovlásek, když ho dredatý chlapec políbil na vytetovanou hvězdičku na břiše. Začal jezdit dlaní po vnitřní straně stehen černovláska a jeho něžné vlhké polibky sjeli z hvězdičky těsně nad černovláskovo cistlivé místo.

"Ah," zasténál černovlásek a slastně zavřel oči. Malinko se prohnul v zádech a prohrábnul dredy svého bratra.

Tom

Zalapal jsem po dechu a zvednul jsem mu za btadu trošku hlavu. Vpíjeli jsem se do sebe pohledem.

"Zopakuj to, prosím," zašeptal jsem.

Černovlásek seděl v čekárně na hygienické stanici. Čekal, až na něj přijde řada. David nervózně přecházel pořád před ním. Bill měl přijít dávno na řadu… Zítra měl odlétat do Afriky a David typoval, že ještě nemá nic sbaleno. Jako obvykle bude zajisté balit až na poslední chvíli…

"Davide, uklidni se. Řada na mě jistě přijde co nejdřív." Protočil černovlásek oči. Manažer ho maximálně znervózňoval. Nechápal, proč to zase tolik prožívá. Neměl v plánu brát si s sebou kupu věcí. Měl přesně promyšlené, co si vezme. Jen si to nandá do tašky a budou moci odlétat. Nepotřeboval na to nějak extra času… Hodina, dvě mu budou stačit.

"Bille, neuklidním se. Před půlhodinou jsi měl už přijít na řadu. Určitě nemáš ještě
nic sbaleno. Znám tě." Odseknul David a šel ke dveřím ordinace. Zaklepal a čekal, až vyleze zdravotní sestra. Vztek v něm vířil.Nikdo nereagoval. Zopakoval to.

"Davide, nemusíš mít strach. Já mám promyšleno co si vezmu. Za hodinu to mám sbalený." Vydechnul Bill. Manažer mu opravdu dělal ostudu. Všichni 'pacienti' na ně koukali se zdviženým obočím.

"To znám tvoji hodinu." Odfrknul si David a do dveří kopnul. Sedl si na židli hned vedle nich. Připravoval si slova, která řekne, až jim někdo laskavě otevře.

Tom seděl v jídelně u stolu. Před sebou měl talíř s nějakým jídlem, kterému ani tak nevěnoval pozornost. V rukou držel kartu s tučně napsaným jménem modrou lihovou fixou "Bill Kaulitz". Zhluboka se nadechl, a otevřel ji. Vytáhl z něj papíry. Jen tak je letmo přejížděl. Zastavil se ale v jedné kolonce.

Ahojky,

Omlouvám se, že jsem dneska nedala žádnou povídku na blog, ale vstávala jsem po dvanácté hodině a pak jsem jela se sestrou a kámoškou do Goldenu a Čepkova :) A i kdybych něco psala, bylo by to typu Polchasa & Nu I Chto? kvůli hooodně zvláštnímu snu, co se mi tuto noc zdál. Jinak fajný den toto, ale pak sem došla z venku asi v deset nebo tak nějak a už sem nestihla nic napsat. Pravděpodobně nepřibide nic moc ani zítra, možná až večer. Teď už nic nebudu psát, protože jsem unavená, a tak jdu zalehnout ;)

Dobrou, zlatíčka :) ... Sladké sny ;)*

Tom

"Super," vydechnu.
"Andreasi," křiknu k němu, moc dobře ví co má dělat. Vstal z křesla, a donesl mi složku s papírama a propiskou. Začal jsem si to tam zapisovat.
"Nejdřív se tě potřebuji zeptat na pár otázek."

Bill

Vydechnu. Jsem připraven mu na všechny otázky co nejrychleji odpovědět. Chci to mít už za sebou.
"Povídej." Usměji se a olíznu si rty, když se na mě dívá jak Andreas tak Tom. Chci Andrease vytočit k nepříčetnosti...

Tom
Usměju se na něj a přikývnu.
"Takže, kolik vážíš?"

Andy

Bill

Seděl jsem tam na zemi asi ještě půl hodiny, když jsem usnul. K mému štěstí mě ze spánku po nějaké době vyrušilo křiknutí mého jména ode dveří. Polekaně jsem nadskočil a vypísknul jsem něco nesrozumitelného. Tevřel jsem oči dokořán a podíval jsem se směrem k osobě, která vykřikla moje jméno. Loudavým krokem s pobaveným výrazem na tváři ke mě přišel David.Naštvaně jsem zavrčel a sklopil jsem pohled k zemi. Teď na něj opravdu náladu nemám.

"Co je s tebou?" zeptal se David a dřepl si vedle mě. Zakroutil jsem hlavou že nic a přivřel jsem oči.

Zdravím... ;)

Tutím článkem se chci omluvit vám všem, kteří čtou moje povídky, nebo povídky, na kterých spolupracuju... Vysvětlení je takové, že nemám čas. Je druhá polovina prázdnin a já nic nestíhám. Mam taneční a stavy, kdy nemám náladu na nic. Navíc, posledních pár dnů si chci užít... Od září je zase škola a já jdu do prváku. Nwm, jak budu stíhat svoje zájmy... Přechod je vždycky těžkyý;D Rozhodně ale sepsaním nekončím;D Mám právě ropzdělanou jednodílku a mám jí tak půlku;D Mylsím si, že bych jí sem během dneška mohla hodit;) Jinak... V neděli jsem byla na VNS;) Možná sepíšu článek, aby ti co tam nebyli taky věděli;))

Katt^^

Bill pootevřel očka. Protáhl se a položil dlaň na místo vedle sebe. Podíval se tam, ale on tam nebyl. Byl pryč. Odešel. Po černovláskově tváři sjela slza. Chce ho mít u sebe.Chce zase cítit jeho procítěné něžné doteky. Jeho horké rty na své kůži. Posadil se ke zdi a přitáhl si nohy k tělu, a objal je. Tiché vzlyky se nesly místností. Ještě nikdy nic takového nezažil. Nebylo to jako dřív s ní. Dřív nic takového necítil.

Rozrazily se rychle dveře, a dovnitř vstoupil nějaký muž. Bill se tam otočil v naději, že za ním přišel Tom, ale obličej do kterého koukal mu nic neříkal. Zase sklopil pohled, a dělal jako by tam ten muž vůbec nebyl. Přišel k Billovi.

"Vstávej," řekl hrubím hlasem. Bill se ani nehnul. Ten muž se k němu natáhl a za vlasy ho vytáhl na nohy. Bill jen tichounce zavzlykal, a pevně stiskl víčka k sobě.

"P-usť," zašeptal prosebně. Ten chlap se jen ušklíbnul a táhl ho ven z pokoje. Billovi se podlomily kolena a dopadl na zem.

"Vstávej, ty děvko!" křikl k němu, a zase ho vytáhl za vlasy na nohy. Táhl ho k výtahu. Cítil pohledy přítomných na sobě. Dotáhl ho k výtahu a i s ním nastoupil. Bill mlčel. Jen neslyšně vzlykal, nechtěl ho nějak vyprovokovat. Podíval se na tlačítka pater. Zmáčkl…

"P-poslední patro?" zavzlykal tiše Bill. Neudržel slzy, neudržel v sobě hněv, nedokázal se v tu chvíli ovládnout a začal sebou šít. Škubnul hlavou, a odtrhl se vlasy od jeho ruky. Nevnímal bolest, kterou mu působilo to, že v jeho ruce zůstalo několik pramenů jeho vlasů. Vnímal jen vztek. Začal bušit pěsti o dveře výtahu, a křičet o pomoc.

Přitáhl si ho k sobě za boky, a dal mu ránu do obličeje. Bill zaskučel a kousnul ho do ruky. Zaryl se zuby hluboko pod jeho kůži. Cítil v ústech kovovou chuť krve. Pevně semkl víčka. Muž zakřičel. Pokoušel se Billa setřást z ruky, ale marně. Způsobil mu hodně hlubokou ránu, v které ho pálili černovláskovi slané slzy. Rozmáchl se, a rukou praštil do stěny výtahu tak, že Billa uhodil tvrdě do hlavy. Bill se sesunul na zem a schoulel se do klubíčka. Cítil d¨se až moc nebezpečný. Začal naplno vzlykat.

Myslím, že je to celkem slušné číslo, ne? Okaj, okaj, možná nejsme lepší než TWC blog, nemáme tu tolik povídek, tolik... Všeho, ale já jsem ráda, že ta návštěvnost tady tak pěkně stoupla, a děkuji za to i hodně Katt :) Vlastně za to děkuju vám všem^^ ... Hihi ...

<<< Úterý, 17.08. 2010 2:20 ;D

Sch.*

Tak, zlatíčka :D

Rozhodla jsem se vám dávat každý den na blog 2 nejčastější články předchozího dne. 3 jsou tady na nic, protože tem třetí bývá vždycky "SBčka," a já nevím, co na tom všeci vidíte :D Haha :D No, nevadí. Takže, bude to buď pod záhlavím, nebo pod stránkou, ale určitě se to tady během dne už objeví :)

Jinak,

Omlouvám se za poslední dvě 'mírně' depkařský povídky, ale musím se pokusit z toho, co se děje vypsat :) Jinak mám pro vás nachystané dvě úchylné povídky ;D Ale ty sepíšu buď až se z toho dostanu, nebo až nebudu mít co psát, tudíž možná ještě dnes jednu z nich hodím do kompa :D Heh ...

Papá Sch*

Tichý pokoj, čtyři identicky čistě bílé zdi, jen jedno velké okno, za kterým září měsíční světlo, tak nádherné, určitě, jen já jej vidět nemohl. Okna byla zatažena bílými ruletami a nepropouštěli žádný z těch chladných paprsků měsíce. Má ruka v ruce svírala takové červené tlačítko, které jsem měl přivázané lehce k ruce, abych kdykoliv mohl zavolat sestru.

Tom

"Jak to myslíš?" zašeptal jsem a zastavil jsem se na místě.

"Myslím to tak, jestli si ¨v závěru vybereš mě, nebo svoji kariéru," zamrakl na mě, ale s vážným výrazem ve tváři a pevným tónem.

"Tome!" křikl Petr. Otočil jsem k němu hlavu.

"Hm?"

"Dělejte!" zamračil se. David už zvinil na zvonek.

"Zdržíme se, něco jsme nechali v buse," křikl jsem mu na zpět. S protočením panenenk přikývnul. Chytil jsem Billa pevně za ruku a sešel jsem s ním malý kopeček, který vedl k místu, kde byl zaparkovaný náš tourbus. Bill ani nepípl, jeno koukal zamyšleně do země. Taky jsem mlčel. Odemknul jsem a i s ním jsem vešel dovnitř. Bill se pustil mé ruky a šel si sednout na sedačku. Pokrčil jsem rameny a zase jsem za námi pro jistotu zamknul.Hodil jsem klíče na stolek u sedačky a sednul jsem si k Billovi. Měl nohy vyhoupnuté nahoře na sedačce a držel si je u těla. Nakrčil jsem obočí.

"Bille, co se děje?" začal jsem a kousnul jsem se do rtu.

"Slyšel jsi moji otýzku dvakrát, nebaví mě opakovat," zamumlal a sklopil pohled k zemy. Zvednul jsem obočí.

"Slyšel, ale nechápu proč se mě na to ptáš, jak tě to napadlo." Povzdechnul si a zakroutil hlavou.

"Dopoledne jsem slyšel váš rozhovor s Petrem. Tak co Tomi? Bill, nebo kariéra?" vydechnul tiše, a zvednul pohled ke mně. Zamračil jsem se.