Happy Birthday 5.

19. února 2011 v 19:55 | Katt & Sch-Rei |  Happy Birthday (+ lucinQáá)
HB

autor: lucinQáá & Sch-Rei

"Tome, no tak... Povíš mi, co se stalo?" povzdechla si blondýnka a položila Tomovi ruku na rameno. Tom jen zakroutil hlavou, nechtěl o tom mluvit. Měl tvář schovanou v dlaních, slzy se mu draly přes víčka, nemohl je zadržet.
"Chantelle, já... Nechci o tom teď mluvit, prosím. Já... Promluvíme si zítra, dobře?" vzlykl tiše Tom a zvednul ke své blond přítelkyni pohled. Podíval se do jejích ustaraných oči. Chantelle zamrkala.
"Tome ty... pláčeš?" šeptla tiše s povzdechem a pohladila chlapce s dredami po tváři. Věděla, že Toma by takhle nerozhodilo jen tak něco, na to ho už dobře znala. Tom se jen posmutněle pousmáál a zakroutil hlavou.

"To nic není, Chan. Bude... Bude to okay," pokoušel se ji ujistit roztřepaným a chraplavým hlasem.
"Oh. Tomi, potřebuješ si odpočinout, dobře? Půjdu.. Půjdu tě uložit do postele, pěkně se vyspíš, dobře?" zvedla Chantelle obočí. Stále starost v očích a sledovala dredáče jak pomalu přikývnul. S povzdechem pomohla Tomovi vstát a jak řekla, pomohla mu dostat se do postele, převléct se a Tom mohl klidně spát. Potřeboval si odpočinout, nevipadal zrovna nejlíp.

Druhý den

Bill se na sebe díval v koupelně jeho nemocničního pokoje do zrcadla. Bylo brzo ráno, půl čtvrté. Nemohl spát, celou noc přemýšlel, věděl, že Tom nespal také, cítil to. Byli přece... dvojčata. Černovláska z postele vytáhla potřeba. V zrcadle, do kterého se díval byl bledý, měl velké tmavé kruhy pod očima, rty suché. Vypadal jak troska, to jen díky tomu, že proplakal celou noc, že celou noc přemýšlel a ani nezamhouřil oči, které teď měl únavou i pláčem napuchlé. Opravdu, vypadal příšerně. Jen doufal, že Tom tam někde s nějakou krávou cítí, jak se jeho dvojče špatně cítí, jak ho bolí to prázdná místo, kde ještě včera nosil srdce... Pro Toma, který mu jej ukradl. Zakroutil nad tím hlavou, nemohl zase plakat, bylo to zbytečné a ještě víc by ho to vysílilo, už tak se sotva držel na nohách. Pustil v umyvadla vodu a nabral si trochu do rukou, ke kterým se naklonil, aby si mohl opláchnout obličej. Mokré tváře si utřel do nějakého ručníku, co tam byl u umyvadla. S povzdechem se odebral k záchodu. Stáhnul si kalhoty od nemocničního světle modrého pyžama i s boxerkama, které měl také na sobě.

Chantelle seděla v kuchyni s šálkem čaje, bylo brzo ráno, ale ona už nemohla spát. Celou noc se trápila tím, co Toma mohlo takhle zničit, ještě ho takhle neviděla. Nicmén jí Tom spíbil, že si o tom promluví, a ona doopravdy mluvit chtěla. Napila se čaje a zvedla se od stolu, když začal na kuchyňsk lince zvonit telefon. Tomův telefon. Blondýna akrčila obočí, šla k lince a vzala telefon do ruky. Neznámé číslo. Přemýšlela, jestli to má zvednout, nechtěla Toma naštvat, ale ani zbytečně budit, pokud to byla doopravdy zbytečnost. Nejistě stiskla zelené tlačítko a přiložila si mobil k uchu.
"Ano?"
"Dobrý den, dovolal jsem se Tomovi Kaulitzovi?" řekl hlas na druhé straně, který Chantelle nebyl schopná rozpoznat.
"A-ano," koktla na souhlas sama pro sebe si přikývla.
"Můžu s ním mluvit? Je to naléhavé, jedná se o jeho bratra."
"Můžu se zeptat, s kým mluvím?"
"Ano, omlouvám se. Doktor Schündller, Berlínská nemocnice."
"N-nemocnice?" Člověk na druhé straně si zhluboka povzdechnul.
"Madam, potřebuji okamžitě s panem Kaulitzem mluvvit, jde o stav jeho bratra, je to vážně naléhavé!" řekl netrpělivě doktor. Chantelle zaroutila pro sebe hlavou, aby se probrala. Pravděpodobně jí to začalo docházet... Tom byl tak mimo, protože je Bill v nemocnici? Muselo to být něco doopravdy vážného, když to Toma takhle dostalo.
"Jistě, moment," pípla do telefonu a položila a s ním v ruce se rozběhla do ložnice. Dřepla si k posteli, pohladila spícího dredáče po tváři. Bylo jí líto, ho takhle budit, spal jenom chvíli, není to dlouho, co konečně usnul, v noci se jí zdálo dokonce, že plakal.
"Tomi?" šťouchla do něj blondýnka. Tom pomalu zamrkal a pootevřel oči.
"Tomi, volá nějaký doktor z nemocnice, potřebuje s tebou nustně mluvit o... Billovém stavu," dokončila Chantelle a podala Tomovi telefon .Dredáč si vzal mobil okamžitě do ruky a v rychlosti se posadil.
"Ano?"
"Pane Kaulitzi? Volám ohledně vašeho bratra, Billa. Výsledky testů už máme, potřebujeme, aby jste se co nejrychleji dostavil k němu, potřebujeme s vámi probrat jeho stav, je to... obávám se, že vážné." Tom zalapal po dechu, pohled zabodnutý němě do země s pootevřenými rty. Jak to s ním může být vážné? Npotřeboval ědět, co mu je, ale věděl, že je to zlé, to bylo snad ještě horší.
Tom rychle projížděl silnicemi a v hlavě se mu pořád dokola opakovala doktorova slova. "Obávám se, že vážné." Tak moc ho ta věta děsila. Co by dělal, kdyby... Nechtěl na to ani pomyslet.
Prudce zastavil před nemocnicí, vystoupil, zamknul auto a rychle se hnal přes parkoviště ke vstupním dveřím nemocnice.
"Výsledky testů nedopadly moc dobře. Zjistili jsme, že Bill má rakovinu. Je dobře, že jsme to zjistili takto nazačátku. Bill bude chodit na ozařování a je šance, že se z toho dostane. A dnes měl v moči krev. Ozařováním můžeme zabráni rozmnožováním rakovino tvorných buněk. "
Tom tomu nemohl uvěřit. Koukal na Billovu andělskou tvář. Spal. Upřeně na něj hleděl a začal vidět rozmazaně. V očích se mu začaly hromadit slzy. Jeho bráška má rakovinu. Půlka jeho duše je vážně nemocná.
Slzy mu smáčely tváře a dopadaly na Billovu ruku, kterou Tom stále držel v rukou. Trhavě se nadechl.
" K-kolik času mu zbývá?" Hlas se mu zlomil a jemně si položil hlavu na Billovu ruku.
" Pane Kaulitzi, Bill se může uzdravit. Pokud bude-"
" Ale co když se neuzdraví? Co když..."
" Nevím. U každého je to jinak. Někdo má rok, někdo pět let a někdo pár měsíců. Je to různé. Ale pamatujte, naděje není ztracena. Může s euzdravit a když se neuzdraví, tak to alespoň zpomalí tvoření rakovinných buněk."
" Musí to přežít. Musí… musí se uzdravit! Musí! Do prdele, Bille! Jestli… jestli něco… jestli tu nebudeš, tak tě zabiju! Musíš tu být se mnou!" Vzlykal Tom do Billovy dlaně a doktor to mlčky sledoval. Tohle byla typická reakce příbuzných. Už to zažil tolikrát, že ho to nepřekvapovalo, ale pořád mu to bylo líto.
" Jestli ne, tak já… Já..." Šeptal mezi vzlyky. Pak se napřímil, pohladil Billa po tváři a rozhodně prohlásil: " Pak půjdu s tebou."

Doktor opustil pokoj, zanechal Toma se svým nemocným dvojčetem osamotě. Většinou byl zvyklý na tyto reakce, ale ještě nikdy neviděl Tomovo odhodlání. Bylo z něj cítit to pouto k Billovi. Tomova slova byla tak odhodlaná a promyšlená, až ho děsila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Četl/a jsem povídku Happy Birthday

klik 100% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama