na Blog.cz

Pomalými kroky se blížím k místu, kde je pohřben Fabian. Došel bych tam snad i poslepu, jelikož cestu znám opravdu dobře. Prvních pár měsíců jsem tady trávil celé dny, o nic jiného jsem nestál a ani jsem o ničem jiném nechtěl slyšet. Mluvil jsem tupě k náhrobnímu kamenu, myslel si, že mě vyslyší… A přijde za mnou. Obejme mě, políbí a slíbí, že budeme napořád spolu. Nechtěl jsem slyšet o tom, že sem půjde se mnou někdo jiný, stejně jako… Dneska. Přesto, že jsem odmítal, jel se mnou Mike. Nechápu proč, ale budiž. Zůstal ale naštěstí v autě. Nechci tady ničí společnost.

Podívám se na dva vysoké smrky u jedné z uliček. Už tam skoro jsem. Sklopím pohled, opět cítím uvnitř těla podivně svíravý pocit a srdce mě bolí. Nasucho polknu, stačí pár kroků a… Jsem tam. Znovu nasucho polknu, už teď vím, že se neubráním slzám, stejně jako pokaždé. Semknu ruce v pěst, nehty si zaryju do kůže. Usyknu bolestí. Tak moc nesnáším ty kluky kteří tohle udělali.

Po chvilce jsem opravdu došel k místu, kde je Fabi pohřben. Vypadá to tady… Pořád stejně. Občas když se podívám na ostatní hroby… Nechápu, jak se může někdo o hrob nestarat. Zakroutím hlavou, teď nechci přemýšlet o věcech, které s tím vůbec nesouvisí.

Pohladil jsem opatrně Billa po tváři. Je tady ještě minimálně jedna věc, která mě opravdu zajímá. Odkdy je vlastně na vozíčku? Má tenhle handicap už od dětství? A hlavně... Co ho zavinilo? Nemyslím si, že by měl například dětskou obrnu, ani nic podobného, když byl malý. Je normální, kdyby byl nemocný takhle, tak co já vím, tak jsou ti lidé i mentálně retardovaní. Skousnul jsem si ret. Jak se ho mám ale sakra zeptat, aby to nevyznělo blbě? Fajn, nádech a výdech, Tome. Zeptáš se a prostě to nějak dopadne. Nemůže se stát nic horšího, než že tě pošle do háje. Mhh, tohle mě vážně neuklidnilo a už vůbec mi to nepřidalo na sebevědomí.

Stojím tváří v tvář Billovi. Dívám se do jeho tmavě hnědých očí, připomínajících čokoládu, které mi učarovaly již napoprvé. Takhle reálně… Jsou ještě krásnější, než když jsem se do nich díval na fotografii a následně na obrazovce počítače. Jsou nádherně hluboké, mám pocit, že se v nich každou chvíli pravděpodobně utopím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se potkáme právě tady - na maturitním plese. Dozvěděl jsem se to až tehdy, kdy mi poslal fotografii sálu. Bylo mi to hned jasné, protože je prakticky nemožné, aby byly dva sály vyzdobeny naprosto totožně. Nepsal jsem mu, že jsem tady, protože… Vlastně ani nevím. Nepsal jsem mu to možná proto, že jsem chtěl, aby bylo naše setkání překvapením.

"Takže přesně za týden se s Tomem konečně uvidíme. Není to úžasný, Fabiánku?" otočil jsem hlavu dozadu na Fabiána, který tlačil můj vozíček. Je pondělí ráno a my se domluvili, že mě dneska před cestou do školy vyzvedne a půjdeme spolu. Už jsem mu stačil vylíčit snad všechno, co jsme si s Tomem říkali. Především ale to, že se příští týden uvidíme. Jsem z toho vážně hodně nadšený, takže to musím ventilovat jakkoliv to jde. Nemůžu tyhle nadšené pocity dusit jen tak v sobě, chci se o ně podělit s okolím.

"Já vím, říkal jsi to už minimálně miliónkrát," zamumlal Fabián nespokojeně. Slyšel jsem v tom i podtón žárlivosti. Je to vážně možný? Že žárlí? Zvláštní, měl by se radovat se mnou, tak jako pokaždé.

Byl to jeden z těch nudných sobotních večerů. Dvojčata seděla vedle sebe na červené pohovce a sledovala talk show, která právě běžela v televizi. Mezi nimi byla obrovská skleněná mísa s máslovým popcornem. V obýváku bylo až strašidelné ticho, které narušoval jen hlas moderátora, jeho hosta a chroupání rozpukané kukuřice. Bill mlčel, což bylo opravdu neobvyklé. Pokaždé měl k pořadům nějaké poznámky, nebo mluvil jen tak na Toma. Nyní ale nic, takže Tom o něj začínal mít právem strach. Otočil hlavu doprava, na Billovu stranu. Prohlížel si jeho obličej z profilu. Věnoval tomu největší pozornost, aby mu neuniknul ani nejmenší náznak nějaké mimiky. Stále nic.

Tentokrát nic moc... Ale nevadí. :D

Z postele jsem vylezl až kolem jedenácté. Celou noc jsem měl bezesný spánek, pořád jsem se převaloval. Jestli mi každá spací poloha vydržela asi tak hodinu… Tak je to hodně. Výsledkem toho je, že je sice půl dvanácté, já sedím v kuchyni u snídaně, ale já nejsem ani trošku vyspaný. Nejraději bych zalezl zpátky do postele a prospal celý den, ale nemůžu. Musím pokračovat v uklízení domu. V týdnu už nebudu mít tolik času, jako mám dneska.

Zvedl jsem se z barové židličky u pultu, který sloužil například ke snídaním. Navíc zvětšoval kuchyňskou linku. Uklidil jsem hrníček od kávy do myčky, z talíře jsem smetl drobky do dřezu a dal ho tam též. Unaveně jsem zívnul a protáhnul se. Kdybych věděl, že se při práci neušpiním prachem, dal bych si ledovou sprchu, která by mě snad probrala. Takhle bych si ji za hodinu mohl dát ale znova. Únavu budu muset tedy nějak přežít. Odpoledne si buď na chvilku lehnu nebo půjdu prostě spát brzo. Jiné řešení není.

Po kuchyni jsem se rozhlédl. Tady není nic, co by mi Alexe mělo připomínat. To je fajn, tím pádem jsou už dvě místnosti hotové. Kuchyně a chodba. Už zbývá jenom ložnice, koupelna, obývák a pracovna. V pokoji pro hosty nic není.

"Cože? Já se nikam nestěhuju, Alexi. Na to okamžitě zapomeň. Je super, že jsi tam získal místo, ale stejně tak ho můžeš získat i tady. Nebo můžeš dojíždět," pokrčil jsem rameny a situaci považoval za vyřešenou. Nechápu, jak si to představoval. Opravdu si myslel, že si jen tak nakráčí do pokoje, oznámí mi, že se stěhujeme a já mu okamžitě padnu kolem krku a budu hloupě souhlasit? S tím se přepočítal.

"Pokud mě miluješ, tak se přestěhuješ se mnou. Jestli ne, je mi jasný, že si mě celou dobu využíval," pokrčil rameny a opřel se o futra. Ruce založil na hrudníku. Nepomátl se? Tak on mi bude říkat, že ho celou dobu využívám? Já, kterej ho celou dobu živím?

"Já tě využívám? Alexi, tohle je můj dům, do práce chodím já, ty nemáš ani žádnou blbou brigádu. Laskavě se uklidni!" zvednul jsem se ze židle a zpříma se na něj podíval. Asi bychom si měli vyjasnit pár věcí, když už nic víc.

"Kdo ti dává lásku, hm?"

Sch-Rei / Catherine / Avatary / Designy

Ať se dívám, jak se dívám, nemůžu nikde najít žádnou rubriku, kde by byla grafika. Montáže, jak vidím, jsem házela do "ostatní", ale nic víc tady nevidím. Pokud nebudu líná, nějak to napravím, pokudbude Cath souhlasit, možná udělám i nové rozestníky, ale ty poslední dělala ona, takže budu muset požádat o svolení. :D

Navíc... Začalo mě bavit tvoření avatarů, takže sem budu nějaké možná chvilkama dávat. Poznáme. :) rozhodně... Se chystám po dlouhé době udělat i nějakou montáž. ;)

Okey, dneska dva spamy, během tejdne taky nějaký byly. Nevím jak to řeší Sch-Rei, já ty návštěvníky hned blokuju. Protože... TO KURVA NEVIDÍTE TUHLE RUBRIKU?! PUBLICITY ??? Cpěte si to tam a ne pod článek.

A jo, budu vzteklá, protože tohle není normální, jelikož tady rubrika na reklamy je, takže... ;D to už pak vypovídá o inteligentní úrovni jedince.

Děkuju za pochopení. ;D

C.

Borodino mělo tuhle noc nad hlavou krásnou modrou oblohu a zářící měsíc. Skoro každý kout byl lehce světlený namodralým i světly oblohy. Venku byl klid, jen na popraskaném asfaltu silnice projíždělo velké černé BMW X5 a zastavilo před malým bílím domkem, loupala se mu omítka a od spadeného plotu přes zahradu ke dveřím ani nevedl jakýkoliv náznak chodníku, nebo čehokoliv po čem by se dalo přejít přes pokopanou zahradu plnou bláta. Před zastavenou BMW stálo auto též značky, jen jeho barva se snad zdála být ještě černější. Řidič nakrčil obočí a vystoupil i s malým kufříkem plném bankovek. Zamkl auto, ještě se přesvědčil, jestli to udělal správně. Nechtěl, aby mu auto někdo odcizil, nebyla by to pro něj moc levná záležitost už jen z důvodu, že nebylo jeho, ale jeho šéfa, který čekal uvnitř.

Tom vystoupil ze žlutého taxíku a podíval se na obrovskou budovu bílé barvy, která byla za vysokým železným plotem. Spokojeně se pousmál. Mezinárodní policejní akademie. Škola, kterou studoval v Německu, které bylo zároveň jeho rodnou zemí. Stejná škola, přesto jiná. Hlavní rozdíl byl v tom, že tady na té škole byli studenti ze všech koutů světa a byla v New Yorku. Díky svým dobrým studijním výsledkům mohl tady strávit rok, na který mu bylo poskytnuto stipendium. Vážně se nemohl dočkat, až projde brankou, která ho od školy dělila.

Zdravím po dlouhé době :)

Mám pro vás co se nikdo nechodíte povídku, ale nedřív bych vás chtěla poprosit:

Sestra začíná psát a má první povídku! Tady. Berme to s rezervou, a kdyby někdo ochotný i to přečetl a okomentoval? :DD

Děkuji převelice :3

Sch-Rei

Dneska je to týden od konfliktu mezi Oliverem a Fabiánem. Dneska je to týden od toho, co jsme si volali s Tomem. Dneska je to týden ode dne, co se mi začaly zdát sny o Tomovi bez přestávky, dneska je to týden, co se vrátili rodiče z dovolené, protože se tátovi ozvali z práce. Mohl bych pokračovat ve výčtu věcí, které mají dneska vlastně takové malé týdenní výročí. A že jich není málo. Celou dobu se nic neděje, pak se toho semele tolik naráz. Klasika. Za některé z těchto věcí jsem ale opravdu rád. Třeba za hovory s Tomem. Má krásně sametový hlas, upřímný smích, nádherný výraz ve tváři. Hned první večer jsem nemohl od obrazovky odvrátit pohled, musel jsem se na něj dívat. Zkoumal jsem každičký záhyb tváře, který šel přes obrazovku rozeznat, přitom jsem ale musel vypadat nenápadně. Pokud na to přišel, tuším, že měl ze mě srandu. Sám bych se sobě smál, kdybych se viděl.

Jsem vděčný Fabianovi za to, že tady je. Bolest, kterou cítím u srdce, se takhle snáší lépe. Možná by někdo mohl říct, že je to Fabiho vina, ale on za to nemůže. Nemohl přeci vědět, že reakce bude taková. Chce pro mě pouze to nejlepší, jinak by mi nedal takovou radu. Myslel si, že to vyjde a já budu šťastný - vlastně… Budeme šťastní. Sdílíme spolu radost, ale i smutek, jako opravdoví přátelé. I teď na něm vidím, že se trápí. Možná ještě více než já. Ne, že mě by to nemrzelo… Ale on takové situace snáší prostě hůř než já, v tomhle jsem silnější. Možná, že takovéhle nepatrné rozdíly tvoří naše přátelství.

"Dobré ráno," naklonil jsem se k Fabimu a zašeptal jsem mu do ucha. Něžně jsem ho na něj políbil. Bylo vidět, že Fabian pomalu rozlepuje unavené oči, vypadal u toho jako malinké koťátko, toužící po čerstvém mléku. Je opravdu hrozně roztomilý.

"Jsem strašně unavený," zamumlal a ačkoliv měl už pootevřené oči, rozmáchnul se, jako kdyby ještě spal. Kdybych neuhnul, schytal bych ránu do nosu. Hlavu si položil na mou hruď. Z mých úst vyšel tichý smích.

"Fabi, nejsem polštář," polechtám ho na boku. Lechtání nesnáší, ale rád ho provokuji, vždycky se snaží bránit, ale nikdy se mu to nepovede. Není tak lstivý, jako jsem já. Vlastně… V některých věcech jsme hodně rozdílní, možná proto si spolu rozumíme takhle moc.

"Máš pravdu, jsi lepší než plátno vycpaný peřím."