Side by side 24. 2/2

16. října 2012 v 16:00 | Catherine & Sch-Rei |  Side by side
Autor: Catherine


Všichni jsme se na sebe podívali, napadala nás stejná otázka. Kdo to zrovna teď může být? Jsme tady všichni z rodiny, takže rodinný příslušník je rovnou vyloučen z okruhu možných lidí. Naše pohledy sjely na prázdný talíř u volního místa. Dodržujeme tradice jako každý rok; připravili jsme místo, kdyby náhodou zazvonil nějaký pocestný, tak abychom ho měli kam usadit. Nikdy jsme místo nevyužili. Zvonek se ozval znovu, tentokrát ale zvonil déle. Mamka se na mě a na tátu podívala, kývla hlavou.
"Půjdu tam, smím se zvednout jenom já..." odtáhla se od stolu a usmála se na nás.
"Pokud se nebudeš dlouho vracet, půjdu za tebou," kývl na ní táta.
"Dobře."


Zůstal jsem v kuchyni u stolu jenom s tátou, mamka šla ke vstupním dveřím, aby zjistila, kdo nás příšel poctít svou návštěvou. Pečlivě jsem nastražil uši, abych něco slyšel, ale nepodařilo se - slyšel jsem jen neurčitou změť hlasů, která se přibližovala. Takže toho člověka vzala dál... Ještě aby ne, bylo by neslušné, kdyby ho vyhodila - jsou přeci Vánoce.
Hlasy byly pořád blíž a blíž. Byl jsem napnutý jak kšandy, vážně mě zajímalo, kdo to je. Když se otevřely dveře od kuchyně, tak se ve dveřích jako první objevila mamka. Vešla sama, nikdo za ní nešel. Vytáhl jsem obočí. Ty hlasy... Přeci se mi nezdály, ne? Ale teď... Nikdo nejde. To je vážně divné.
"Mami?" koukl jsem na ní, "kde je... Ten člověk?"
Ani mi nestačila odpovědět, jelikož jsem onu osobu spatřil ve dveřích. Nasucho jsem polkl, myslel jsem, že mám sen. Hodně špatný sen. Co dělal ve dveřích Alex?! Dělá si ze mě legraci? Jak může mít tu drzost... A přijít sem?
"Co tady děláš?" zavrčel jsem. Nebyl to zrovna příjemný pozdrav, ale on si nic jiného nezaslouží. Vážně mě svojí přítomností vytočil. Nenechám si jím zkazit dnešní večer. Musí jít co nejdřív pryč, nechci ho tady.
"Taky tě zdravím, Tome," mrkl na mě a posadil se k volnému místu. To si ze mě dělá ale vážně legraci, že? Chce s námi strávit Vánoce, přesto, co se všechno stalo? Je neuvěřitelnej!
"Já tebe ale ne. Nebo vlastně jo, ale při tvém odchodu. Vypadni, Alexi," zavrčel jsem a propálil jsem ho pohledem. Opravdu na něj náladu nemám... A mít nebudu. Nikdy.
"Ale, Tome... Nebuď na něj ošklivý, jsou Vánoce," vydechla mamka. Nevěřícně jsem zamrkal a podíval se na ní. Nemám na něj bejt ošklivej?! A co mám asi dělat? Skákat radostí kolem stolu, že přišel Alex? To vážně dělat nebudu, s tím ať nepočítají ani jeden.
"Jo, slyšíš? Nebuď na mě ošklivý, zlatíčko," zašklebil se ten protivnej blonďák a do mě vjela další vlna vzteku. V duchu jsem počítal do desíti, abych nevyskočil od stolu a nevyřešil s ním tohle jednou pro vždy ručně. Poklepával jsem prsty do stehen, rty jsem držel pevně semknuté u sebe. Snažil jsem se nemyslet na to, že ten otrava s námi sedí u stolu a nemá se k odchodu. A co hůř - naši ho ani nechtějí poslat pryč.

Tomovi rodiče sledovali situaci a ani jeden netušili, co by měli udělat, aby se mladí muži nehádali. Dámská část domácnosti chtěla, aby byl její syn šťastný - a nenapadlo jí nic lepšího, než pozvat synovo bývalého přítele dovnitř, když ho viděla mezi dveřmi, jelikož si myslela, že by se snad na Vánoce mohli usmířit a být zase spolu. A Tomův otec nechtěl proti ní pochopitelně jít, tak situaci pouze přihlížel, kroutil hlavou a doufal, že si to ti dva vyřeší co nejdříve - pokud možno bez zbytečných hádek. Oba se ale mýlili. Tom s nikým nic usmiřovat nechtěl, byl šťastný tak, jak to nyní bylo. Docela úspěšně na Alexe zapomínal... A dneska se mu opět všechny momenty z jejich vztahu začaly vybvovat. Nelíbilo se mu to, ani trošku.

Zhluboka jsem se nadechl a na Alexe jsem se podíval. Musím to zkusit jinak. Nemůže tady snad být donekonečna. Pokud na něj budu milý, poprosím ho, tak by odejít mohl, ne? Anebo taky ne a bude se mi ještě vysmívat, že ho prosím o odchod - pomyslel jsem si. Vážně... Tohle mi byl čert dlužen. Promnul jsem si spánky a podíval jsem se na něj, jelikož jsem jeho pohled cítil na svém těle.

"Absolutně nechápu, o co ti jde, idiote," sykl jsem na něj, "mezi námi je konec, smiř se s tím. Já se k tobě nehodlám vrátit, jsem šťastný teď, bez tebe. Mám mnohem lepší život. Měl jsem si uvědomit dřív, že s tebou je celej vztah o ničem a mohl jsem být šťastný už dávno. Nedokážeš si představit, jak se konečně cítím volný. Takže tě žádám, abys zvednul svůj zadek z naší židle a vypadnul tak rychle, jako jsi přišel. Dveře jsou na chodbě," dokončil jsem svůj monolog mířený k Alexovi. Celou dobu jsem se mu díval do očí, neuhl jsem a snad jsem ani nemrkl. Jakmile jsem to dořekl, okamžitě se mi ulevilo. Slova jsem dusil v sobě od doby, kdy jsem ho ve dveřích zahlédl.
"Tome, lásko," zadíval se na mě. Nechápavě jsem vytáhl obočí. Jak si může dovolit... Takhle mě oslovovat? Musekl se úplně pomátnout.
"Nejsem žádná tvoje láska."
"Ale jo, jsi," zvedl se a přešel ke mně. Stoupl si za mě a ruce mi dal kolem krku.
"Pusť mě," zavrčel jsem a semkl dlaně v pěsti. Ještě chvilku a vážně ho praštím, protože ztratím i poslední zbytečky nervů.
"Nepustím, protože mi jinak utečeš. Mě to všechno mrzí, víš? Moc bych chtěl, abychom se zase k sobě vrátili. My k sobě patříme, Tome," zašeptal mi do ucha a jemně mě na něj políbil. Ošil jsem se. Tak... Tohle by stačilo. Dostane to, co si zaslouží a o co si celou dobu svojí přítomností a svými slovy říká.

Tradice, netradice... Prudce jsem se zvedl od stolu a otočil jsem se na Alexe. Strčil jsem do něj tak, že zavrávoral a opřel se o stěnu. Dalo by se to označit za dobrou práci, normálně by to možná i stačilo, ale teď ne. Zlost ve mně neuvěřitelně vřela a já jí potřeboval ze sebe dostat co nejrychleji pryč. Naštěstí nebyl Alex dívka, takže jsem si to dovolit mohl. Stoupl jsem si těsně před něj a dal mu facku z každé strany. On jenom usykl a chytil mi ruce za zápěstí.
"Co si o sobě kurva myslíš?" zavrčel a stiskl mi ruce víc, když jsem se snažil ze stisku vymanit. Prudce jsem svým tělem škubl a dostal jsem ze sevření alespoň jednu ruku.
"Já? Nejsem ten, kterej se nasral k úplně cizí rodině!" zvýšil jsem na něj hlas a kopl jsem ho do holeně. Vykřikl a sehnul se, aby si mohl po zraněné noze přejet rukou - tím pádem pustil mojí druhou ruku a já jsem byl volný.
"Asi nevíš, co je to milovat, viď?" ušklíbnul se, "miluju tě, proto jsem přišel, idiote."
Tomu jsem se musel začít smát. To myslel vážně, že mě miluje? Kdyby mě miloval, neudělal by takovou spoustu věcí... Možná by mě i zajímalo, co tak najednou potřebuje, že si na mě vzpomněl. Peníze? Sex? Mít kde bydlet... Skoro zadarmo? Kvůli ničemu jinému by si na mě rozhodně nevzpomněl. A já mu idiota rozhodně dělat nebudu, dělal jsem ho už dost dlouho.
"Neodpověděl jsi mi, jsi tak nevyzrálý..." zakroutil hlavou.
"Netvrdil jsi, že mě ještě před chvílí miluješ?" vytáhl jsem obočí. Nejdřív mi řekne, že mě miluje... A pak, že jsem nevyzrálý? Tak kde to jsme?! Vážně neví, co chce.
"Miluju tě, kurva!" zakřičel a silně do mě strčil. Zavrávoral jsem a spadl jsem na zadek. Tak tohle mu opravdu nedaruju. Dostane to, co si zaslouží... A měl to dostat už pěkně dávno.

Začal jsem se zvedat, s tím, že upravím Alexovi trošku obličej, aby si na dnešek pamatoval a víckrát už nezkoušel přijít, nebo mě kontaktovat... Ale táta mě zastavil. Postavil se mezi nás a postupně se na noba významně podíval. Založil ruce na hrudi a zakroutil hlavou.
"Oba se chováte jako děti."
"On si začal!" vyhrkli jsme oba naráz a táta protočil oči.
"Vážně se chováte jak děcka. Oba jste dospělí, sakra. Nemůžete si to vyříkat normálně... A někdy jindy, než u sváteční večeře?"
"Tati..." snažil jsem se něco namítnout, ale otec mě zastavil mávnutím ruky.
"Tome, momentálně mě nezajímá, co bys k tomu řekl... Zkazili jste svým chováním naší rodině celý večer."

Nasucho jsem polknul a nechápavě se na tátu podíval. To, co teď řekl... Myslel vážně? Opravdu si myslí, že jsme zkazili celý večer svojí hádkou? Asi má pravdu, ale proč z toho obviňuje i mě, když za to skoro ani nemůžu? Já nejsem ten, kterej se nakýbloval k cizí rodině, abych s nima povečeřel. Za všechno může Alex! Kdyby sem nepřišel, mohlo všechno proběhnout v pořádku a pohodě, užili bychom si Vánoce tak, jako když jsem byl malý. Proč teda táta obviňuje mě? Já se jenom bránil, nenechám se od nikoho urážet. Navíc od člověka, který ví dost dobře, jak to mezi námi je.
Ještě jsem se na tátu a Alexe jednou podíval. Zakroutil jsem hlavou a otočil jsem se k nim zády. Šel jsem z kuchyně co nejrychleji pryč. Nezůstal jsem tam ani do doby, kdy Alex odešel - jestli vůbec odešel. Už mě to nezajímalo. Nezajímaly mě Vánoce, nezajímalo mě nic. Měl jsem zkažený celý večer a chtěl jsem být sám. Sám ve svém pokoji... Nádhera. Budu v pokoji na Vánoce sám. Nastane to, kvůli čemu jsem schválně odešel sem. Ale co... Nebudu našim kazit náladu ještě víc, ne?
Zavřel jsem se do svého pokoje a lehl jsem si na postel. Otočil jsem se ke zdi a zavřel jsem oči. Chtěl jsem usnout, zapomenout na všechno, alespoň na chvíli, nechtěl jsem nad ničím přemýšlet...

*

Z mého spánku mě pomalu, ale jistě, budilo klepání na dveře. Nejdřív jsem to slyšel vzdáleně, jako kdyby to nebylo ani na mé dveře, postupně to ale zesilovalo. Byl jsem nucen oči otevřít. Promnul jsem si je a až poté se na posteli posadil.
"Dále," zamumlal jsem a podíval se z okna. Je tam... Velká tma. To znamená, že je buď hodně pozdě večer, nebo je už noc. Nevím, na hodiny jsem se nedíval a ani se dívat nebudu. Vyřeším to, co bude člověk za dveřmi potřebovat a půjdu pokračovat ve spánku.
"Tome? Můžu... Na chvilku?" do dveří nakoukla mamka. Vydechl jsem. Tak... To bude asi na dýl, než jsem předpokládal.
"Samozřejmě."
Už jenom kývla, vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře.

"Zlato..." začala a posadila se na okraj mé postele. Trošku jsem se na ní usmál. Je mi... Opravdu líto, že jsem jí zkazil dnešní večer. Musím vymyslet, jak bych to mohl odčinit...
"Omlouvám se, maminko," zamumlal jsem a obejmul jsem jí, "opravdu mě to mrzí..."
"To je dobrý," zakroutila hlavou a pohladila mě po paži, "neměla jsem ho vůbec pouštět dovnitř." Jo, to jsi neměla, nic by se nemuselo stát - promlouval můj vnitřní hlas. Ne... Nemůžu z toho ovlivňovat mamku, ona za to nemůže... Já se s ním začal prát.
"Nemůžeš za to," líbnul jsem jí na tvář.
"Můžu, kdybych ho nepustila, tak se to nestane. Nebo stane... Ale ne dneska. Ale... Nemluvme o tom, ano?"
"Dobře," odkýval jsem. S tím jsem souhlasil. Bylo vážně lepší o tomhle nemluvit, na náladě by jí to rozhodně nepřidalo. Už stačilo, že si to i takhle vyčítá. Ani trochu se mi to nelíbilo. Nechtěl jsem, aby brala vinu na sebe.

Ještě chvilku jsme spolu takhle seděli, kdy mě hladila po paži a já jí objímal. Byl to kouzelný okamžik, začínal jsem pociťovat úlevu, všechno ze mě padalo. Potřeboval jsem to...
"Tome?"
"Ano, maminko?" usmál jsem se na ní.
"Pojď dolů, máš pod stromečkem dárky..."
Zakroutil jsem hlavou. Sice jsem se už cítil lépe, ale pořád ne tak dobře, abych šel dolů mezi rodiče. Nechtěl jsem jim večer kazit ještě víc... Chtěl jsem zůstat sám. Alespoň dnes. Zítra si můžeme všechno přeci vynahradit.
"Mami, já... Omlouvám se, ale zůstanu raději tady. Zítra si to celé vynahradíme, ano? Slibuju ti to," podíval jsem se jí do očí a ona mi to odkývala. Jsem rád, že mě nepřemlouvá, abych s ní odešel z pokoje.
"Dobře, chápu... Tak... zítra. Dobrou noc, zlato," líbla mě na čelo a já jsem jí pustil ze svého objetí. Lehl jsem si do postele a ona mě přikryla. Teď jsem si opravdu přišel jako malý kluk.
"Dobrou..." zašeptal jsem, než z pokoje úplně zmizela. Zavřel jsem znovu oči a snažil se usnout. Zítřek bude... Mnohem lepší.

Autor: Catherine
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama